Týden v Českém ráji

Vyrazili jsme do Českého ráje. Jsme totiž zvědaví a rádi poznáváme krásnou přírodu, zvláště jsou-li v ní pěkné keše. Hlavní cíl pobytu byl tedy jasný.  Jako náš hlavní stan jsme zvolili penzion U Marušky v Radvánovicích.  Klidné místo, bohaté snídaně a pizzerie v domě.

Přijeli jsme v sobotu 30. května, ubytovali se a vyrazili na první obhlídku okolí. Nedaleko penzionu je Šťastná země - areál plný atrakcí a je mu také věnována keš. Další keš, s názvem Zapomenutá pěšina, nám dala ochutnat co nás čeká v této oblasti, plné skalních sloupů, bran, mostů, věží a jiných roztodivných tvarů. Tahle keš byla za opičí hlavou. A pak ještě rybník, jehož břeh tvoří skaliska, spadající přímo do vody.

V neděli jsme zaparkovali v Pelešanech pod hradem Valdštejn a vyrazili podle plánu. Do Českého ráje jsme vstoupili symbolicky Magickou branou Českého ráje.  Leží na červené turistické trase, páteřní trase této oblasti. Naše cesta vedla přes rozhlednu Hlavatici na stejnojmenné skalní věži na Valdštejn, s malými odbočkami ke vsi Konice a pak na druhou stranu na Kalvárii. Je to krásné místo s nádherným výhledem a třemi kříži, viditelnými zdaleka. Valdštejn jsme minuli a pokračovali dál na Janovu vyhlídku a rozcestí Pod Čertovou rukou. Tam jsme obdivovali jednak skalní věž, zvanou Maják, jednak zvláštní výtvor přírody na jedné ze skal, připomínající lůžko pro krokodýla. A zamířili jsme po žluté na Valdštejn a od něj dolů na parkoviště. Celková trasa necelých 13 km.

Pondělní vycházka začala pěkně. Vyrazili jsme z Hrubé skály myší dírou (stezka hodná toho jména) směr Sedmihorky. Cestou jsme pozdravili sv. Prokopa a došli k Osudové skále. O ní se říká, že když někdo zády ke skále prohodí šišku oknem v ní, splní se mu tajné přání. Věra to zkusila a neprohodila, já jsem osud raději nezkoušel. Pak jsme kousek odbočili k Symbolickému horolezeckému hřbitovu. Je to krásné, tiché pietní místo, které stojí za návštěvu, i když se musí vystoupat spousta schodů. A to jsme ještě netušili, že tudy půjdeme za několik hodin znovu. Další cesta k Sedmihorkám a dál po Pramenné stezce kolem lázeňských pramenů až ke Kapelníkovi proběhla bez problémů a v pohodě. Problém nastal u Sfingy. Podle mapy jsme usoudili, že zde se dá přehjít z modré na červenou trasu a pokračovat od Lvíčka  směrem na Hrubou skálu. A tady byl zádrhel. Na mapě to sice vypadalo pěkně, ale v terénu to byl průšvih. Žádný schůdný přechod neexistoval. Po několika krkolomných pokusech o jeho nalezení jsme to vzdali a rozhodli se pokračovat po modré pod Čertovu ruku k Majáku a zde se napojit na žlutou. Přechod z modré na žlutou jsme po několika pokusech našli - problém byl v tom, že mezi skalami není příliš spolehnutí na to, co hlásí GPS. Taže jsme se po žluté vrátili k Sedmihorkán a odtud opět kolem horolezeckého hřbitova na Hrubou skálu. Na závěr jsme si dali kávu, kterou nám Ariss vylil když vrazil do stolu. Tak jsme šli aspoň do místního kostela (krásný) vyslat střelnou modlitbičku za šťastný návrat domů a lepší pokračování zítra. Celková trasa cca 13,5 km.

V úterý jsme se vrátili na Hrubou skálu, protože nám tady zůstaly nevyzvednuté keše na trase, kterou jsme byli nuceni opustit. Vyrazili jsme přes Adamovo lože - tady měl princ Bajaja ustájeného koně -. nepochopili jsme, jak ho sem filmaři dostali. U Sloní skály jsme hledali neúspěšně indici k jedné keši, pak jsme si vlastní nepozorností způsobili další zádrhel tím, že místo arboretem Bukovina jsme šli kolem něj. Za odměnu za výkon jsme tady posvačili a vypili pivko. Pak už cesta ubíhala příjemně a došli jsme až na vyhlídku U lvíčka. Tady jsme pochopili, proč jsme včera hledali přechod ke Lvíčkovi marně. Kolmé strže, skalní věže a kromě toho nic jiného. Vrátili jsme se zpět a přejeli autem směrem k Darhoňovicím, kde jsme v blízkém lese našli jednu z nejhezčích skalních bran, které jsme zde viděli. A taky jsme si zašplhali ke skalnímu mostu, kde se Věra rozhodla že keš bude její - ale nebylo to opět bez problémů.  Celková pěší trasa cca 11 km.

Ve středu už jsme byli nachozeni tak, že jsme se rozhodli volit kratší trasy. Vyrazili jsme do Boreckých skal, kde procházka skalním městem byla proti předchozím zážitkům skutečně procházkou. Odlovili jsme dvě keše, viděli vyhlídku Svatopluka Čecha a nahlédli jsme shora do dalšího skalního městečka. Pak jsme přejeli na parkoviště po hrad Trosky. Výstup nahoru nám připomínal výstup na Říp - taky nás bolely nohy. Vyzvedli jsme místní keš, občerstvili se a vyrazili nazpět. Pak jsme zaparkovali za Troskovicemi a došli si kousek pro keš s názvem Wonder of Natur - opět příjemná procházka. A na závěr jsme si nechali perličku, na kterou jsme se těšili. Opět keš, ale krásná, vtipná, chytrá a svědčící o tom, že autorka ji tvořila s láskou. Jmenuje se Do nikam a je u směrníku v malé vesničce Křenovy. Celková pěší trasa cca 8 km.

Na čvrtek jsme si vybrali lokalitu, zvanou Besedické nebo Suché skály. A udělali jsme dobře. Na malém místě je soustředěno tolik krásy, kolik jsme za předchozí dny dohromaty neviděli. Kromě vyhlídky ze skály zvané Sokol jsou tady dvě skalní bludiště Chléviště a Kalich, ve kterých jsme strávili spoustu času obdivováním toho, co dokáže příroda stvořit. Obě místa mají navíc i svou historii, byla úkrytem Českých bratří v dobách jejich pronásledování. Těžko slovy vystihnout, co jsme viděli, ani obrazem se příliš nedá zachytit ta velebnost, tajemno, nádhera a rozmanitost obrazů, které jsou tady k vidění.. Na závěr jsme ještě přejeli k Věžickému rybníku, známéhu tím, že skalní věže u něj rostou přímo z vody. A veselou tečkou byla návštěva keše s názvem VB - Police. Celková pěší trasa cca 7,5 km.

V pátek byl čas vrátit se domů. Cestou jsme zastavili na střídání za volantem u pěkných božích muk a těšili se, jak si odpočineme. Byl to týden, na který budeme dlouho vzpomínat. A už cestou domů jsme si říkali, že do Českého ráje se musíme vrátit, protože jsme z něj viděli málo - snad třetinu. A kdo dočetl až sem a pustí si připojený snímek, bude alespoň vědět, proč v něm některé obrázky jsou.