Tak máme tisícovku

keší, čeho jiného. Rozhodli jsme se, že naše tisící nalezená keš bude na Házmburku. Jednak proto, že zde je také naše pětistá nalezená keš, jednak proto, že Házmburk nás provází ať se ze Dvorečka hneme kamkoli. Cesta nahoru ubíhala poklidně, žádný stres. A pak to přišlo - přiblížili jsme se cca na 130 metrů ke keši a šipka se odkláněla doleva. Věra sice říkala, že bude nejlepší vyjít až nahoru, ale pak objevila pěšinku, která vedla doleva do stráně a mohla by mířit přímo ke keši. Já jsem to odsouhlasil a tak jsme vyrazili. Po chvilce se stráň zvedla jako by vedla přímo do nebe, nohy nám klouzaly, lezli jsme skoro po čtyřech, ale vytrvale jsme se drali nahoru. Když už jsme téměř nemohli, dorazili jsme až k hradní zdi, kolem které vedla krásně vyšlapaná pěšina žádoucím směrem. A pak už to bylo zase fajn - pohodlně jsme došli ke skalkám, mezi kterými byla keš ukrytá, našli, zapsali se, zajásali, vyfotili Černou věž ze zcela neobvyklého pohledu, zdokumentovali, že jsme byli pod šípkovým keřem a na konci světa a šli na hrad. Ostatní už byla rutina. A my jsme si opakovali známé poučky, že přímá cesta za šipkou nebývá vždy ta nejlepší a že člověk se nemá unáhlovat. Známe to dobře, ale proč se proboha podle toho neřídíme ?