Signum Laudis - znamení slávy

Penzion s tímto názvem je v rodinné vile z roku 1921 ve Velkých Hamrech. Je rozdělen do 4 apartmánů, vybavených stylovým nábytkem a vším, co je zapotřebí k příjemnému pobytu. (viz obrázky). Patří k němu i velká zahrada vybavená snad vším, co by si hosté mohli pro vyplnění svého volného času přát. Od bowlingu přes dětské prolézačky, saunu, koupací sud až po plavací jezírko. Strávili jsme zde týden od 29.7. do 4.8.2017. Příjemné prostředí a příjemný personál způsobili, že jsme si při odjezdu řekli, že bychom se rádi příští rok vrátili.

Na cestu jsme vyrazili v sobotu ráno. V Mladé Boleslavi jsme si udělali přestávku na odpočinek, vystřídání za volantem a také ulovení nějaké keše. Zaparkovali jsme nedaleko Pirkovy kliniky. V její zahradě je skryta sbírka soch, vytvořených v letech 2008 a 2009 na sympoziích ve Velvarech. Sochy jsou nejen krásné, ale i zajímavé a jsme rádi, že jsme je mohli vidět. Pak jsme si v praxi na jedné keši vyzkoušeli, že Archimedův zákon stále funguje a vyrazili na další cestu. Po ubytování v penzionu jsme navštívili dvě mutea (Muzeum energie a Muzeum socialistických vozů) a přitom si prohlédli velkou část Vělkých Hamrů, včetně památníku na Svárovskou stávku. Zaujal nás proto, že na toto téma jsme nedávno řešili mysterku. A pak jsme udělali to, co se nám moc zalíbilo a co budemem dělat celý příští týden - vlezli jsme do koupacího sudu.

V neděli jsme zvolili procházku po Černostudničním hřebeni. Zahájili jsme ji návštěvou Slunečeního domu architekta Lhoty. Je to nejen krásná, ale i zajímavá stavba, která se umí ponořit a vynořit ze země, otáčet se kolem osy a řadu jiných věcí. Škoda, že nepořádají exkurse, ale to by tam asi nemohli bydlet. Pak jme vystoupali na hřeben. Tam jsme potkali spoustu krásných skal se zajímavými jmény jako Buchta, nebo Vrchůra i beze jmen. Na Muchově jsme si užili vyhlídky i dalších skal, vypadajících jako domek z kostek. Za ním se ale červená sklopila směrem dolů a začala se ztrácet v moři kamenné suti. Cesta zpátky do kopce kamennou sutí pro nás byla příliš náročná a tak jsme klesali a klesali, až jsme začali stoupat na vyhlídku Terezinka. Krásný výhled na Tanvald nás sice potěšil, ale neuklidnil naše obavy jak se dostaneme k zaparkovanému autu. Nakonec jsme s pomocí GPS cestu našli. Vedla skoro celá volnou krajinou, takže sluníčko se na nás vydovádělo. A tak jsme ihned po příjezdu do penzionu vyhledali koupací sud a relaxovali.

V pondělí jsme zvolili odpočinkovou variantu. Vyjeli jsme na Kozákov, cestou sebrali dvě keše, a hodlali odpočívat. Výhled z hory byl nádherný, spousta lidí tam stála nebo seděla a relaxovala. Zajímavé byly přípravy jednoho adepta letu na start s paraglaidem, ale sledovat je až do konce jsme nevydrželi. Ve spolupráci s Garminem jsme totiž začali hledat drahé kameny. Nakonec, když nás dost pohonil po vrcholu, nám oznámil, kde jsou ukryty. Nic tam nebylo, jen keš, kde jsme se mohli zapsat. Tak jsme se vypravili ještě k mohylce, připomínající letecké neštěstí z roku 1938. Je pěkně udržovaná a dost stranou od lidí, aby o ni vandalové nezakopli. A pak jsme věnovali pozornost místní restauraci. Odpočatí a svěží jsme se po příjezdu vrhli do sudu.

Úterní trasa byla plánovaná tak, že budeme hodně jezdit a málo chodit. Takže jsme začali dvěma kešemi v Tanvaldu a pokračovali do Příchovic. Tady je doma Jára Cimermann, dokonce tady má své muzeum a maják. Příchovice jsme si prohlédli, pojedli v místní hospůdce a vyrazili do Rejdic za zaniklou tkalcovnou. Podle mapy k ní vede sice úzká, ale sjízdná silnička a tak jsme jeli s tím, že se na konci otočíme a zaparkujeme. Na konci však na nás nečekal mapou avizovaný plácek, ale veliké smetiště, na kterém se otáčet byla sebevražda. O Věru se pokoušely mdloby, já se pokoušel ji uklidnit a nakonec spojenými silami jsme otočili a keš nekeš ujížděli jsme pryč. Pak jsme si spravili náladu pěknou procházkou po Českém Šumburku, jedinou vadu to mělo - že byla cesta do kopce. Ale kde tady není? A jako každý den i dnes na nás čekal vytopený sud.

Středa byla věnována Klokočským skalám. Je to nejhezčí a nejzajímavější místo, které jsme za ten týden navštívili. Na zeď Klokočských skal se jen tak nedostanete, musíte vyjít průchodem po vysekaných schodech. A pak chodíte vysoko nad krajinou a užíváte si výhledy. Taky je tam jeskyně Postojna, jmenovkyně známější slovinské jeskyně. A samozřejmě příjemná hospůdka. A taky ve vsi kaplička Jana Husa. A taky za vsí do skály vytesaný velký památník Jana Husa. A tak jsme chodili a jen si užívali a sbírali keše. Cestou domů jsme jako bonbónek navštívili vzrostlou bučinu u Rakous - to je ves. A pozdě odpoledne, plni zážitků jsme udělali to, co každý den - vlezli do sudu.

Čtvrtek byl náš poslední den v Českém ráji. A tak jsme si vyjeli opět do Rejdic, tentokrát na místo, kde kdysi stávala sklárna a kde dne stojí pěkně obnovená kaplička. Udělali jsme si procházkou po několika keších v okolí, cesta vedla převážně lesem nebo alespoň pod stromy a tak nám vůbec nevadilo, že trochu sprchlo. Alespoň byl ten poslední den trochu jiný. A pak jsme se zastavili ještě v Plavech pro keš, kolem které jsme stejně jeli. A na závěr - co myslíte? - jsme vlezli do sudu.

V pátek už zbývala jen cesta domů. Trochu smutná po loučení s penzionem, trochu narušená malým zblouděním v Mladé Boleslavi, trochu vylepšená hospůdkou, kde jsme cestou stavěli a trochu příjemná proto, že už jsme se moc těšili na náš Dvoreček. Takže už jen stručná bilance pěšky našlapáno 35 km, nalezeny 32 keše.