Novohradky -  naše láska

Do Novohradských hor jezdíme pravidelně. Tyto malé, klidné a hlavně pořád ještě turisty nepřecpané hory máme moc rádi. Každý rok tady objevíme něco nového, zajímavého. Letos jsme se ubytovali na náměstí v penzionu pana Kováře v Horní Stropnici. Horní Stropnice je milé městečko s pěkným náměstíčkem, na kterém je bodhužel jedna restaurace a jedna herna. Restaurace zavírá o půlnoci, herna ve dvě v noci a v pátek se to o dvě hodiny prodlužuje. Kdyby veselí nebo smutní návštěvníci těchhto podniků odcházeli na lože v klidu, bylo by to fajn. Jenže oni ne. Když přestali hlučet hosté z restaurace, začali svůj koncert  odcházející hráči. Takže jsme se hlavně první noc moc nevyspali. A to bylo také to jediné, co nám na celém tom týdnu vadilo.

Cestou tam jsme odlovili tři keše, za zmínku stojí keška v zámeckém parku v Čimelicích. Park je moc pěkný, zámek taky určitě býval. Jak jsme se dozvěděli, patří Schwarzenbergům a ti do jeho údržby příliš neinvestují. Asi mají moc majetku a nestačí všechen udržovat. Kdysi tady bývala filmařská škola. Po škole zůstala jediná památka - reliéf na jedné z neudržovaných budov.

První den našeho putování jsme pojali odpočinkově. Navštívili jsme malou vesničku Svébohy, kde je zajímavá tvrz z počátku 15. století - dnes bohužel patří mezi nejohroženější kulturní památky u nás - pěkná hospůdka a rybník. A pak jsme se přesunuli do Č. Budějovic, abychom sebrali některé kešky patřící do série věnované řece Malši.

Následující den jsme se odpočinutí a plni energie vypravili dobýt tři hory v blízkém okolí Hojné Vody. Nejprve jsme šli na Vysokou (1034 m.nm). Výstup nebyl tak náročný jako když jsme tam šli naposledy po velké vichřici, ktrá nadělala spoustu polomů. Ale nahoře - začli jsme hledat pod skalami, na skalách v křoví, v borůvčí, prostě všude - a ani po půlhodinovém hledání jsme nenašli. Zklamaní neúspěchem jsme se vydali zpět do Hojné Vody a na další horu. Ta se jmenuje Kuní hora (925 m.nm). Výstup na ni byl docela fajn, až na těch posledních sto metrů. To byl trhák, který jsme lezli skoro po čtyřech a každou chvilku odpočívali. Odměnou nám byl nádherný výhled a nalezená keš. Tím jsme si spravili sebevědomí a vydali se na třetí vrch - Kraví horu (934 m.nm). Proti výstupu na Kuní horu to byla procházka, ale stejně nám dala zabrat. Jednak to bylo silně do kopce, jednak už docházely síly. Ale Věra jich měla dokonce tolik, že ještě vylezla na rozhlednu aby vyzvedla keš. Já s Donouškem jsme čekali dole a fandili jí. Sestup do Hojné Vody byl taky zabírák na nohy, ale šlo to. Na celkový výsledek jsme byli docela pyšní, ale neúspěch na Vysoké nás mrzel tak, že jsme začali vážně uvažovat o tom, že se na ni ještě jednou vrátíme.

Pondělí jsme věnovali Novým Hradům a okolí. Nejdříve jsme se zastavili u tajemných kamenů u Paseky nedaleko Horní Stropnice. Pak jsme navštívili malebnou vesničku s krásným názvem Chlupatá Ves. Každý domek je zde pečlivě udržován, okolí je pěkně upraveno, na návsi kašna a také jedna zajímavá dopravní značka. Prostě ráj na zemi, asi proto, že zde je většina chalupářů. V Nových Hradech jsme kromě restaurace na náměstí navštívili hrad, zámek a Schwarzenbergskou hrobku. A pak jsme se vydali směrem na Pyhabruck a kolem hranice ke Kamennému rybníku, kde státní hranice prochází středem skály, která tak tvoří zajímavý velký přírodní hraniční kámen. Hledali jsme jako diví, vlezli i tam, kam to moc nešlo, ale nakonec přeci je keš neobstála. Byl to příjemný závěr dne plného zážitků.

Na úterý jsme plánovali cestu do Rakous za Martinou a Šárkou. Protože jsme ale byli očekáváni až odpoledne, sebrali jsme cestou ještě čtyři poklady. Nejdříve jsme se zastavili u pomníčku obětí války u Trhových Svinů. Pak jsme zajeli do Otěvěka, abychom si prohlédli vesnici a hrušeň pod kterou údajně sedával Jan Žižka z Trocnova se zemanem z Otěvěka. V Českých Budějovicích jsme si připomněli kde stávala továrna Merkur, nejsladší továrna ve městě, protože vyráběla čokoládu. V lese mezi Včelnou a Kamenným Újezdem jsme objevili místo, kde byla na počátku 19. století nalezena monstrance ukradená z kostela v Černíči. Stojí tady na památku křížek a opodál byla keš. A pak už jsme jeli za Šárkou. Návštěva byla krátká ale příjemná, poseděli jsme na terase. Bylo to fajn, i když Šárka na nás chvíli dělala pyskouna.

Ve středu jsme absolvovali další návštěvu, a to v Sedle u Vaclíků. Vlastně doma byla jen Maruna, ale to vůbec nevadilo. Prošli jsme se ze Sedla do Todně, zastavili u kapličky, kde podle místní pověsti je na kameni otisk chodidla Panny Marie, vylezli na vyhlídku a našli lesní studánku. Přitom jsme pořád povídali, povídali jsme i potom u kávy a občerstvení a bylo to moc fajn. Ani se nám moc nechtělo zpátky do penzionu, ale museli jsme, měli jsme na další den naplánovaný náročný program.

Tím programem bylo vystoupit znovu na Vysokou. Napoprvé jsme neuspěli, ale řekli jsme si, že bez Vysoké z Novohradských hor neodjedeme a tak jsme se vrátili. Poučeni z předchozích logů jsme šli v podstatě najisto a také bez problémů našli. Byl to pěkný úkryt, bylo třeba trochu přemýšlet, nevěřit slepě šipce GPSky a pak trochu hledat. Udělali jsme několik vrcholových fotografií a fotku jedné skály, která nám připomínala želvu a vyrazili k dalšímu cíli.
Tím byl Žofín. Hrabě Jiří Jan Buquoy zde nechal přestavět již existující myslivnu na dřevěný lovecký zámeček, který pojmenoval Sofienschloss podle druhého jména své manželky Terezie Žofie.  Okolo zámku stála hájovna (dnes penzion) a několik dalších budov. Po roce 1948 přešel zámeček do užívání vojsk Pohraniční stráže a Žofín se stal soucástí uzavřeného hranicního pásma. Vojáci stavbu poničili a v roce 1980 vyhořela a byla srovnána se zemí. My jsme si udělali malé kolečko: Žofín - prales - Zlatá Ktiš - Žofín. Byla to docela pěkná procházka, po které nás bolely nohy, ale nelitovali jsme. Cestou k pralesu jsme objevili malý český Stonehenge.  Zlatá Ktiš je krásná a bylo u ní překvapivě hodně lidí, keška byla taky prima, jen kapličku, která je vyznačená v mapě, se nám nepovedlo najít. Zasloužili jsme si malé občerstvení v místním penzionu. Mimochodem docela jsme koukali, jak se to tam změnilo během pěti let, kdy jsme na Žofíně nebyli.

V pátek jsme zabalili a vydali se na poslední lov v Novohradských horách. V Blansku jsme se zastavili u památného stromu a prošli si Soběnov - ostatně tahle keš nám dala zabrat. Nejdřív jsme si špatně přečetli číslo popisné na jedné zastávce (cedulka byla za novinami a my jsme byli líní jít blíž). Když to na vypočteném místě vypadalo beznadějně vrátili jsme se na začátek, zjistili chybu, spočítali a vyrazili na místo, které vypadalo nadějně - ale chyba lávky, asi po 20 minutách hledání jsme zkontrolovali výpočet a byla tam chyba. Tak jsme ji opravili a vyrazili na místo, kde jsme už jednou hledali, ale asi o 100 m dál. A tam už opravdu krabka byla. To byla radost ! 
Mohli jsme vyrazit do Besednic. Prohlédli jsme si je zdálky i zblízka, poobědvali v místní restauraci a vyrazili na rozhlednu Slabošovka. Věra si vylezla nahoru, já jsem jako vždy dole hlídal Donouška.
  Kousek od Besednic a nedaleko Dobrkovské Lhotky, je v krásném borovém lese místo se záhadným seskupením kamenů. Místní je nazývají Vandlička podle přírodní mísy vyhloubené v jednom z nich. Místo má kultovní a trochu tajemný charakter. Údajně zde působí i léčivé síly, ale my jsme nic takového nepoznali, protože jsme se dlouho nezdrželi. Prohlédli jsme si ještě nedaleký hamr (jen tak zvenčí) a pokračovali k dalšímu zajímavému místu.
Tím je dub u Dobrkovské Lhotky, nazývaný také Napoleonův. Asi proto, že pod ním údajně v roce 1805 tábořilo napoleonské vojsko.
 A to byla naše poslední dnešní keš. Vyrazili jsme do Mostek, kde kromě domácích byla i babička, poseděli v krásném počasí v altánu, pogrilovali, pojedli, popili, popovídali a když jsme se do růžova vyspali, vyrazili jsme k domovu.

Cestou domů jsme sebrali ještě tři keše. Za zmínku stojí Kulovaťák, což je vršek u Vodňan nad zahrádkářskou kolonií. Byla to pěkná projížďka kolem rybníků a procházka do kopečka lesem. Ale mnohem víc se nám líbila zastávka v Protivíně, v krokodýlím ZOO. Opravdu to stojí za návštěvu, i když je stále ještě ve výstavbě.  Chovají až na jeden všechny druhy krokodýlů a aligátorů žijících na této planetě a také je ukazují. Fotografování je přísně zakázáno, ale co oči nevidí ...