Geocaching v Penzionu Braun

Každoročně před začátkem prázdnin vyrážíme někam dál od chalupy uží si krás české přírody, načerpat síly na letní prázdniny a také ulovit nějaké zajímavé keše. Letos naše volba padla na pomezí tří přírodních fezervací - Lužické hory, Labské pískovce a České Švýcarsko. Ubytovali jsme se v Rybništi v penzionu Braun a udělali jsme dobře. Pohodlné bydlení, výborná kuchyně, příjemná obsluha - co víc si přát.

Už cestou do penzionu jsme zahájili odlov keší. Přestávku na odpočinek jsme si udělali nedaleko  Valkeřic, kde se nám kromě keše u místních lomů (dnes už spíš jezírek) líbily i typické dřevěné chaloupky. Jednu z nich jsme si na památku vyfotili. Než jsme se ubytovali, navštívili jsme Kozí farmu a štolu sv. Jana Evangelisty, obě místa zajímavá, každé jinak.  Pak jsme se ubytovali, seznámili s dcerou majitelů a vyrazli ještě do přírody. Nedaleko čedičové skály, zvané Hrbolec jsme našli i to, co nás sem přivedlo. Další procházku lesem jsme si udělali nedaleko hřiště Tatranu Rybniště. Hřiště v nás žádné zajímavé pocity nevzbudilo, zato poklad byl moc hezky ukrytý a potěšil.

Úterý jsme věnovali prohlídce Chřibské a okolí. Městečko jsme prošli křížem krážem, sesbírali potřebné indicie a procházku ukončili nepříliš zajímavou krabičkou. Zato další procházka za zajímavostmi okolí nás nadchla. Nedaleko městečka je stará střelnice, na které je unikátní terč se zajímavým vyklápěcím systémem. Podstavec z kamene a dřevěný střelecký sloup měřily dohromady 45m, a jako cíl sloužila silueta orla. Následovala cesta lesem do kopečka, podle potůčku až ke dvěma vodopádům, kde na nás čekala u domečku Křemílka a Vochomůrky informace jak najít zajímavý poklad. Byla tam a poklad na nás čekal na zpáteční cestě a dal nám při hledání zabrat. Následovala keš zajímavá jen svým názvem - U tří lízátek - a pak další procházka k přehradě nedaleko Chřibské. Cesta lesem do kopce a hledání ve vysokém porostu nám odčerpalo síly, které jsme doplnili pohledem na krásnou vodní plochu.

Ve středu jsme vyrazili do Krásné Lípy, ale začalo pršet. Tak jsme se zašli podívat do Domu Českého Švýcarska, ale kromě toho, že byl plný školní výpravy, jsme tam mnoho zajímavého neviděli. Stále pršelo a tak jsme se vypravili kam jinam, než do hospody. Vyhlášená je v Doubici a skutečně právem. Dobře jsme se najedli, přestalo pršet a my jsme se vypravili na prohlídku zdejší zahrady, vyhlášené nikoliv zahradnickými výpěstky ale nesčetným množstvím atrakcí, dřevěných soch pohádkových postav a bájných i skutečných tvorů. Prohlídkou jsme strávili víc času než hledáním místní keše, i když ta nám také dala zabrat. Pak jsme se přesunuli ke Krásné Lípě, objevili na jejím okraji původně vytápěnou hrobku  rodiny Dittrichových (dnes chátrá) a místo, kde stával starokatolický kostel z r. 1903, demolovaný v roce 1971. V Krásném Buku jsme si připomněli jégrovky. Stojí zde totiž krásná vila stejnojmenného výrobce spodního prádla, fabrika podlehla zubu času. Zubu času naopak odolává místní hřbitov, kde je pohřbeno několik osobností místního významu. A den jsme zakončili procházkou vápenkou mezi Krásnou Lípou a Doubnicí. Dva lomy, kde se těžil vápenec, byly spojeny štolou. Celý objekt je již uzavřen a ze staveb zůstala jen budova, kterou používá místní myslivecký spolek. Ačkoli jsme navštívili všechna doporučená stanoviště, nepodařilo se nám najít klíč k souřadnicím keše a tak jsme smutně vyrazili domů.

Ve čtvrtek jsme vyrazili trasou, kterou vodí na procházku pudlice Barunka svého páníčka. Příjemná cesta asfaltovou silničkou s několika zastávkami utíkala rychle a tak jsme zakotvili u Bělečského rybníka, abychom zjistili souřadnice poslední keše. Šlo to dobře a tak za chvilku jsme byli na cestě zpět. Čekala na nás obec Kytlice, založená v roce 1757 Janem Josefem Kittelem, po němž také nese jméno. Prošli jsme ji celou, prohlédli si její památky a vyrazili pro keš, uloženou za vsí v rokli vlese. Tady se gps signál ztrácel, kolísal a tak jsme poklad nakonec našli spíš intuicí, než podle přístrojů. Cestou zpět jsme si vyfotili jeden zajímavý komín, starý víc než 130 let. Protože nám včerejší neúspěch na vápence nedal spát, učinili jsme cestou domů další pokus a byl úspěšný. Inu, číst se má pečlivě, pak nejsou problémy. Na otázku "Co se zbylým časem?" jsme si odpověděli "Na Chřibský hrádek" Na asi 30m vysoké stráni stojí zbytky hrádku, zaniklého v polovině 15. století. Místo je romantické a to nejen díky pověstem, které o něm kolují.

V pátek od rána pršelo a pršelo celý den. Takže jsme volný čas trávili sledováním televize, jídlem a pitím a krátkými procházkami s naším Arísskem. Měli jsme strach jak to bude vypadat, když déšť nepřestane.

Na sobotu jsme si nechali nejen náročnou, ale hlavně krásnou trasu nad Českou Kamenicí.Cesta nás vedla kolem rozmanitých pískovcových útvarů, pojmenovaných podle fantazie například delfín, ponorka, žába a podobně. U ponorky se marně před námi schovával poklad zvaný plyšový. Cestou byly dvě krásné vyhlídky, jedna hezčí nez druhá. Od ponorky jsme nabrali směr k Jehle, minuli krásnou kapličku, vytesanou do pískovce a dorazili k rokli, která sloužila k církevním obřadům Českých bratří. V rokli jsme si připadali jako v kostele. Krásné obrazy křížové cesty, kazatelna, ticho jako v kostele. A samozřejmě také keš. Zpáteční cesta byla rychlejší, jednak jsme šli s kopce, jednak začínalo pršet. K autu jsme dorazili v suchu a přesunuli se ke startu na další poklad. Původně šlo zřejmě o pěknou krabičku, ale nějaký dareba ji ukradl i s obsahem a na místě nechal jen připevněnou část. I to se stává. Tak jsme si prošli Kamenický park podle průvodce zvaného wherigo (hra pro přístroje gps) a dozvěděli se další zajímavosti nejen o parku. Na další procházku městem nás pozvala další keš, která nás provedla místními pamětihodnostmi a kromě jiného nás přivedla na místo, kde se stýkají hranice tří CHKO - Lužické hory, Labské pískovce a České Švýcarsko. Když jsme skončili bylo po 17. hodině - čas vrátit se do penzionu a odpočinout si na zítřejší cestu.

A je tady neděle, rozloučení s penzionem,a krásným krajem a cesta domů. Popravdě, už jsme se na náš dvoreček těšili, ale se zdejší krajinou i s penzionem jsme se taky těžce loučili. A tak jsme si cestu domů zpestřili ještě zajížďkou na jedno krásné místo - do Kyjova. Cestou jsme vylezli na Spravedlonost, čedičový vrch vypínající se nad Doubicí. Byla to makačka, ale zvládli jsme to. Pak jsme zaparkovaji v Kyjově a vyrazili kolem říčky Křinice po červené trase ke dvěma jeskyním. První se jmenuje Vinný sklep podle tvaru rampouchů, které se v ní v zimě tvoří. Druhá je Jeskyně víl - proč to nevíme, ale když jsem ji fotil, tak z ní jedna víla právě vycházela. Před odjezdem jsme poseděli v místní restauraci a pochutnali si na dobrém obědě. A pak už zbývala jen cesta  zpestřená zastávkami u neznámé kaple u známé vesnice Pihel a u křížku v Zimoři a pak už jen u nás na dvorečku.

Celkem jsme odlovili 33 keše, přičemž jsme pěšky nachodili 42 kilometry.