Česká Kanada je krásná ...

A to je pravda. Měli jsme léta chatu ve Stálkově u Horní Šatlavy (to je rybník, ne šatlava) a moc se nám tam líbilo. Pak jsme ji museli prodat a letos jsme se rozhodli podívat se, jak se za těch sedm let Česká Kanada změnila. Ale popořádku.

Cestou tam vytrvale pršelo až lilo, takže zastávky na odlov keší nepřicházely vůbec v úvahu. Ačkoli jsme nevyrazili nijak časně, dorazili jsme na místo poměrně brzy. Ubytovali jsme se ve Starém Městě pod Landštejnem v penzionu Adria. Nejvíc jsme na penzionu byli spokojeni se stravou - vaří skutečně moc dobře. Jinak spíš průměr, místa jak pro trpaslíky, občas padal internet, ale celkový dojem dobrý.

Neděle byla ve znamení Slavonic. Perlu renesance, jak se také Slavonicím říká, jsme prošli docela důkladně, poobědvali, posbírali indicie ke dvěma keším a podívali se také ke kostelu Svatého Ducha. Je odtud krásný výhled na Slavonice. Líbila se nám vnější výzdoba kostela, ale nejvíc nás potěšila rodinka muchomůrek růžovek, jinak také masáků. Ty jsme odnesli známé ze Stálkova, kterou jsme odpoledne navštívili. Má penzionek zvaný "Na konci světa" a moc se nám líbilo, jak si od té doby, co jsme ji neviděli, upravila bydlení.

V pondělí jsme dokončili keš ve Slavonicích a pak jsme se vydali přes Pfaffenschlag k naší bývalé chatě. Pfaffenschlag je vesnice, zaniklá v polovině 15. století za husitských bouří. Vykopávky vesnice jsou zajímavé a hlavně pěkně upravené. Okolí Slavonic je posázeno bunkry. Jeden z nich je přímo u Pfaffenschlagu, další jsou nedaleko a tvořily obrannou linii. Dnes je to muzeum pohraničního opevnění. A pak jsme se pomalu přiblížili k naší bývalé chatě. Hodně se tady změnilo za sedm let co jsme ji neviděli. Jak už to bývá, něco se nám líbilo, něco se nám nelíbilo, ale celkový dojem, že noví majitelé se o chatu starají a mají ji rádi, nás potěšil. Pak jsme ještě vyzvedli kešku u zajímavé skalky, o které jsme do té doby nevěděli, ačkoli jsme téměř kolem ní pravidelně jezdili. Po návratu do Starého města jsme se ještě podívali na starý židovský hřbitov a pěkné přírodní koupaliště nedaleko. Také jsme si prošli Staré Město a posbírali indicie ke keším, které jsme vyzvedli v dalších dnech. Pak jsme ještě zajeli do Radlic ke známým. Na zpáteční cestě jsme zastavili v Českém Rudolci u zdevastovaného zámečku, který se zžejmě - bohudík - začíná opravovat.  Celkem jsme urazili pěšky asi 6 km, což byla pohodička.

V úterý jsme si udělali pěší okruh - na Landštejn po červené, zpátky kolem přehrady. První zastávka byla u pěkné kapličky pod Landštejnem. Tady byla keška tak dovedně ukrytá, že nebýt skupiny cyklistů, kteří také hledali a našli, měli bychom dost velkou práci. Keška věnovaná hradu byla na pěkném místě v přírodě a líbila se nám. Pojedli jsme přitom něco malin a jahod a pak jsme šli do restaurace, kde před léty dělávali vynikající smažené pstruhy. I když se personál úplně změnil (a asi i majitelé), mají rybí speciality na jídelníčku dodnes. Bylo nabito a tak jsme si dali jen polévku, abychom se příliš nezdržovali. Cestou zpět jsme si prohlédli zcela novou biathlonovou střelnici, nahlédli do cyklokempu (tady byla keš ve staré udírně), prošli se stezkou pro in-line bruslaře a pozorovali přitom čápy na louce.  A protože nám opět zbylo něco času, zajeli jsme se podívat do Maříže, pohraniční vesničky, dnes proslulé keramikou. V padesátých letech byla zcela vysídlena a místní zámek filmaři zničili při natáčení válečného filmu. Zbytky zámeckého parku naznačují, jak to tady asi bývalo pěkné. Nás zaujala výzdoba jednoho nově upraveného a udržovaného domku. Celkem jsme nachodili asi 12 km.

Středu jsme strávili v přírodě kolem Peršláku, na Dubické vrchovině. Na Peršlák máme pěkné vzpomínky, občas jsme tam z chaty zajeli a vždycky se nám tam líbilo. Líbilo se nám tady i teď, zvlášť když jsme po tůře odpočívali na terase u kávy a zmrzliny - ale to bylo až nakonec. Nejdřív jsme navštívili nejsevernější bod Rakouska. Není tam nic víc než dva hraniční kameny, potok a opodál keš, ale je to silně navštěvované místo.  Pak jsme zamířili ke Kněžské skále, u které se kdysi scházeli Valdenští k modlitbám. Potkali jsme tady kačerskou rodinku, se kterou jsme popovídali, Věra si zapózovala na kazatelně a šli jsme dál. Na Smírčí vrch vedla docela pohodlná cesta, ale Věra našla zkratku, která byla nejen delší, ale i obtížnější a vedla cestou necestou. Ale nakonec jsme na vrch také došli a bylo to fajn. Bublavá skála, ke které jsme odtud zamířili, má jméno podle pramene, který tady kdysi vytékal a dnes už neteče. A pak jsme šli k nejhezčí keši tohoto dne, možná i celého týdne. Nejdříve jsme našli Entiho strážce, od něj vyrazili k trpasličí jeskyňce. V ní byl trpaslík, ukazoval geocoin a za zády skrýval truhlici s pokladem. Tohle viděla jen Věra, protože do jeskyňky vlezla. Dalo se do ní vlézt jen po břiše a pozpátku, což pro mne i pro Donnyho byl nepředstavitelný výkon. A nakonec Věra zaperlila ještě jednou a vymyslela zkratku k dalšímu vrcholu jménem Homolka. Zkratka byla stejných vlastností jako ta předešlá, zato Homolka byla pěkná. Prý sem chodíval rád hrabě Černín - nám se tady taky líbilo. A pak už zpátky na Peršlák ke kávě a zmrzlině. Celý okruh měřil cca 14 km.

Ve čtvrtek jsme nechali auto nedaleko hraničního kamene Čech a Moravy mezi Slavonicemi a Starým Městem a vydali se na putování kolem hranice. Nejdříve jsme vyšli na vrchol Čihadla, kde byla keš s názvem Mammon. Na vrcholu je opět zajímavá skalka. Odtud lesními cestami  na Trojmezí - bod, kde se stýkají hranice Čech, Moravy a Rakouska.  Byli jsme tady už jednou před lety a od té doby se místo dost změnilo k lepšímu. Jen cesta, kterou jsme podle mapy měli jít tam kde stávala vesnice Dětříš, se někde ztratila a tak jsme museli zvolit náhradní okruh. Na něm jsme objevili bizoní farmu s malým stádečkem bizonů, kterým se na slunci líbilo určitě víc než nám.  Po vesnici nezůstalo nic jen pár kamenných zídek a pamětní cedule. Je to jedna z mnoha obětí budování hraničního pásma v 50. letech. Cestou k autu jsme se podívali k vodárně nad Starým Městem, odkud byl pěkný výhled (a u ní taky keš). Po příchodu k autu jsme zjistili, že nám ještě zbývá dostatek času k nějaké další akci, a tak jsme vyrazili na další známé místo - ke Klášteru. Prohlédli jsme si velkolepou stavbu, sebrali indicie k další keši která byla opodál a pak se ještě podívali na zvláštní skalku nad rybníkem Osikou. Naše putování tento den měřilo 13 pěšky poctivě odšlapaných kilometrů.

Poslední den jsme se zaměřili na okolí Stálkova a jeho specialitu - zajímavé skalní útvary. Jeden z nich jsme objevili už v pondělí, dalším bylo skalní město nad chatovou osadou. Je tady každoročně dětský letní tábor a nám se toto spojení tábora s romantickým prostředím moc líbilo. Dětem se určitě líbí také a učí se tady vztahu k přírodě. Když jsme prošli táborem potkali jsme skupinu turistů, hledajících Graselovu sluj. Tak jsme je vzali ssebou, měli jsme tam cestu. Prošli jsme kolem rybníka Velký Troubný, kam jezdívala na letní tábor Renata a cestou ke sluji jsme se zastavili u velkého viklanu. Kdosi jej vyzdobil "uměleckým" dílem - posuďte sami. Sluj, ve které se skrýval známý loupežník, nám připadala dost malá, ale asi tenkrát nebyly takové bytové požadavky. Pak jsme došli ke skalnímu útvaru, na kterém prý sedával Friedrich Schiller. Ústní podání tvrdí, že zde dokonce vyseděl důlek. Ten si Věra našla a zkusila, jak se tam sedí. Další zastávkou bylo bezejmenné seskupení kamenů, u kterého byla keš s názvem Graselovy kameny. A pak přišla zastávka, kde naše hledačské umění selhalo. Našli jsme sedátko, na kterém údajně seděl Jára da Cimrmann, cvičnou stěnu, po které lezl, ale keš bohužel nikoli. A podle zaručených zpráv tam určitě byla. Nakonec jsme navštívili Čertův Hrádek - skalku kam jsme před léty chodívali na houby, prošli lesík, nasbírali něco hub a vypravili se na cestu lesem k bonusové keši. To bylo rovněž velké skalní uskupení, na kterém se keš ukrývala v rozsedlině na vrcholu. Cestou domů jsme ještě trochu doplnili košíček s houbami. Putování po skalkách a skalách měřilo celkem asi 9 km.

Sobota byla cestovním dnem, který jsme si zpestřili několika zastávkami. Nejdřív v Klášteře, kde jsme jen vyzvedli keš již dříve vykomunikovanou, pak ve Staré Hlíně u záplavového mostu, a nakonec v Borovanech u bunkru. Zastavili jsme se ve Chvalkově u babičky, popovídali, sešli se tady s Jirkou a vyrazili do Mostek. Poseděli jsme u krbu v altánu, pogrilovali, popili, popovídali a druhý den vyrazili ku Praze. Cesta do Písku uběhla rychle, na další část jsme měli připraveno několik odpočinkových keší, ale odlovili jsme jen jednu u Doběšického přejezdu. Pak začalo pršet a pršelo až na Dvoreček. Za deště jsme vyjeli, za deště se vrátili, ale celkově to bylo moc hezké a budeme ještě dlouho vzpomínat. Celková bilance - cca 55 km, 37 keší.